Kubánkov na Beskydské sedmičce 2018

Stejně jako v uplynulých letech jsme ani letos nechyběli na Beskydské sedmičce, to dá rozum. Tentokrát ve snad nejsilnějším zastoupení: Z Kubánkova se nás postavilo na start 6 a sice ve 4 týmech a z toho to dokonce jednou i cinklo!! Máme tady pro vás (a jednou za rok beztak i pro nás samotné na zavzpomínání) report. Čtení je to na jedno obrovské kafe, tak přidáváme i “obsah”:

Petr Lisý + Kateřina Žďárská

Jejich tým [206] “BK Kubánkov” se umístil v kategorii Long celkově na 133. místě, v kategorii Mix 35-50 let se umístili na 13. místě. Čas 20:25’.

Petr šel Sedmičku popáté, už o tom hodně psal a komentoval a tak dal přednost pro sepsání reportáže Katce, která se na start v Třinci letos postavila premiérově. Katka je zároveň touhle štrekou v týmu s názvem BK Kubánkov oficiálně nejnovějším přírůstkem v našem klubu, vítej!! 🙂

Má první B7

Sedm vrcholů Beskyd a bezmála 100 km v nohách. Kdybyste na mě tohle vybafli ještě pár let zpátky, jen těžko bych vám věřila, že do toho půjdu.

Začínala jsem snad jako každý – sem tam si udělám výlet na Lysou, projdu se po Smrku, nadýchám se té úžasné vůně hor, která nás tam všechny pořád tak láká. Cestou nahoru i dolů jsem potkávala nespočet stejně zapálených lidí. Mezi nimi byla i Pája Jurčová. Úžasná ženská a ještě k tomu taky blázen do hor? No super, mám parťáka na výšlapy! 🙂

Jednoho krásného dne jsme se vydaly na naši milovanou Lysenku. Pro jistotu hned třikrát. Nahoře jsme se pak odměnily zlatým chlebem (no to víte, že jsme si daly pivko 🙂 ), sedly ke krbu a Pája mi začala povídat o B7. A vyprávěla tak, že na mě to nadšení úplně přenesla. To byl ten moment, kdy jsem si začala říkat: „Katko, ty bys to přece taky dokázala!“

Nedalo mi to spát. Chtěla jsem vědět, kde jsou mé hranice. Mísil se ve mě strach a odhodlání. Ale pak mě kamarádi propojili s Peťou Lisým a šli jsme do toho spolu, i když jsme se vůbec neznali. 🙂

A tak jsme se vydali na náš první výstup, tenkrát na Lysou horu a Travný, abychom zjistili, jak jsme na tom s fýzou. Povídali jsme si a poznávali se. Měla jsem z něj pocit, jako bych ho znala odmala, i když jsem ho viděla teprve podruhé v životě. Skvělý parťák, který mě později neskutečně podržel.

Začala jsem trénovat o to více, vyzkoušela jsem si i Horskou výzvu, která mi dodala odvahy, že bych to mohla zvládnout, a pokračovala jsem v dalších tréninzích. Nezlomil mě ani úraz, kdy jsem si necelý týden před B7 natáhla kotník. To jsem si alespoň myslela. Hrdinsky jsem odmítala doktory a kotník mazala bylinkovou mastičkou s tím, že to určitě za chvíli povolí.

A tak jsem se dobelhala až ke startu. Popravdě došla jsem tam se vztyčenou hlavou. Je až neskutečné, co všechno zvládne vaše tělo, když mu nedovolíte povolit.

Těsně před samotným začátkem závodu byla atmosféra neskutečně vzrušující a napínavá. To prostředí a lidé pohltilo celé mé tělo. Vedle mě stál Peťa, povzbudivě se na mě usmál a já věděla, že do toho dám celou svou duši, jen abychom to zvládli.

Uběhli jsme sotva pár stovek metrů a můj kotník dal o sobě zase vědět. Jenže já jsem se tolik těšila na tu cestu před sebou, na tu životní výzvu, že jsem se snažila bolest vší silou potlačit. Peťa byl skvělý společník, povzbuzoval mě, naslouchal mému tempu a když jsem potřebovala, tak jsme zastavili a on sám ani jednou při tom mém brebentění nežbleptnul. Jen jednou se mě zeptal, jestli chci skončit. Ale hádejte co? 🙂 Jasně, že jsem nechtěla! Byla to až moc velká výzva, spousta krásných kopců a super lidí, takže jsme valili dál. Skvěle odváděl mou pozornost vyprávěním o horách a o tom, co nás čeká. Na jednu jeho větu budu ještě dlouho vzpomínat. Šli jsme už hodně dlouho, myslela jsem si, že jsme tak v půlce a celá nadšená jsem se o tuhle myšlenku podělila s Peťou. A jeho odpověď? „Nejsme ještě ani ve čtvrtině, holka!“ 😀 Nešlo se nesmát. Má senzační smysl pro humor.

Jídlu jsme na trase moc času nevěnovali. Jen na Čeladné jsme do sebe rychle hodili párek, dali jsme trošku oddych píšťalám, dolili si vodu a zase letěli. Na Pustevnách pak na nás čekala Petrova manželka s rodinou, která nás krásně nakopla do dalších kilometrů. Cítili jsme se už docela vyčerpaní, ale to, že je pak uvidíme za dalším a pak i dalším kopcem, to nás taky hnalo kupředu.

Když jsme běželi Radhošť a Velký Javorník, trošku jsem si sama pro sebe zaklela. Byla jsem unavená a popravdě mi ani ten párek moc nesedl. Chápete… No myslela jsem si, že ho nechám někde po cestě. Peťa ale chytil rychlejší tempo a zase mi dodával sílu povzbuzováním. Slyšela jsem, jak říká: „Už je to jen kousek, máme před sebou jen tři dvojičky! “ Najednou jsme byli během chvilky před cílem, předběhli jsme ty tři dvojice „soupeřů“ a šup – jsme za cílovou lajnou! Měli jsme neskutečnou radost.

Když jsme dobíhali po červeném koberci, nedá se ani popsat, co jsme cítili. Když jsem viděla ty děti, které nám tak fandí a natahují ruce, abychom si plácli, úplně mě to zahřálo u srdce. Ta atmosféra nás pohltila natolik, že jsme doběhli s úsměvem a celí šťastní. Ani jsem nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát, byla jsem v šoku. Něco tak úžasného jsem ještě nezažila. Za odměnu jsme si dali pořádnou vychlazenou desítku. 😀 Určitě do toho půjdu příští rok zase. 🙂

Jo a kdyby vás zajímalo, jak to dopadlo s mým kotníkem, tak je zlomený a tenhle článek píšu se sádrou na noze. Na pár týdnů mě to sice zastaví, ale víte vy co? 🙂Už se nemůžu dočkat, až se na ty naše hory zase vrátím. 🙂
—Kateřina Žďárská

Petr4 + Tomáš

V týmu [122] “BK Kubánkov / Helax 937” jsme se umístili v kategorii Long celkově na 44. místě, v kategorii Muži do 35 let to hodilo 9. místo. Čas 16:20’.

Má druhá B7 a řekl jsem si už jako posledně, že určitě ne poslední. Ba naopak, teprve to všechno začíná. 😀 Minulým rokem jsem tento tělo deformující závod absolvoval s rádiovou kolegyní Katkou, kdy jsme to šli spíše jen pro výhledy, sefíčka, úsměvy a rádiové porno, pardón „promo!“. Prostě procházka, která trvala skoro 25 hodin, ale vzhledem k mizerné konkurenci jsme i tak došli nečekaně na 11. pozici v kategorii (short mix do 35 let). 😀 :-O Padaly trakaře, děda mráz, ale i přesto jsme si to užili a určitě si slíbili i účast na dalším ročníku.

Nelenil jsem a vrhnul se hned po závodě do usilovného tréninku, kdy jsem naběhal i pár metrů. Další milník a pohlazení mého ega byla zimní LH24, kdy jsme se jako kamarádi „bežci, ožralové a instagramoví fanatici“ domluvili já a Petr Štverka. Výsledek byl fantastický a zjistili jsme, že nám to prostě klape, Petr je fantastický dříč a umí zatnout zuby, byť je mu „blujno“.

Věděl jsem, že jeho záliba v kole roste a bude problém ho do blížící se B7 rozhýbat na patřičnou fízu, kterou vím, že má, ale zrovna nemá. 😀 Naše hromadná konverzace na messengeru se věnovala hlavně „Kočce, Moravě, Carbonu atd…“ Pro ne-místní: Nejde o vrcholy 1000m+, ale o hospody, kde nás zdraví „Nazdar Kluci, kde jste tak dlouho byli?!“ Ale…, ALE!…, těsně před B7 opět zabojoval a vrátil se zpátky, byť s hloupými řečmi (“S*ru na to! Já jsem už cyklista! Proč to jdu? Výdyť já neběhám! Naposled! atd.”), prostě celý Petr, jak ho známe a máme všichni moc rádi. :-*

Den “B”! Jsme na startu na stadionu v Třinci, nemohu uvěřit! Je to tady!! Z předchozího dne posilněn šesti pivy si říkám “teď to příjde!” a přišlo: Katastrofický odpočet nefungující časomíry, hluk hymny pevnosti Boyard, START!!!, ohňostroj, bum, prásk, prd… Zakopávám o lištu lemující atletický ovál a skopávám si prst. Naštěstí po pár metrech vše rozhýbávám a běžím dál. Po prvním kolečku zjišťujeme, že už nemůžeme (hloupé vtipy) no a běžíme, publikum řve, rozbíháme se do čelovkama nasvícené noci.

Krásné tempo si držíme do prvního kopce, kde zjišťujeme, že to jde hladce. Špalír na vrcholu Javorového nás totálně dostal do varu a vyhecoval, kapela také luxus! Běžíme dál. Petr se drží fantasticky a mám z něj radost! První facka přichází na nekonečné Ropici, kterou si moc nevychutnáváme. Seběh na Morávku OK, jen si přiznáváme, že nám trošku zatuhly nohy. Občerstvovačka byla jasná a předem dohodnutá: Zdržet se co nejkratší dobu, házíme proto do sebe rychle co se jen dá. Sůl do sebe sypu jak v dole, zajídám melounem, banánem a tatrankou, cucám vodu, ionťák a běžíme dál…

Travný! “Kun*o, kur*o, zaje*aný kopec…”, tak nějak tiše kleju… Petr kleje stejně, ale nahlas! 😀 Nyní je před námi kopec, na který se nejvíc těším a jsem tam častěji než doma: Lysá hora. <3 Bezva témata, která jsme rozjeli na Krásné nám zaměstnají hlavu natolik, že si to ani neuvědomujeme a jsme nahoře. Sbíháme do Ostravice, cítíme, že už trošku pobolívají nožky, trochu kolena. Petr lehce brzdí a drží si odstup, ale stále bojuje. Rychlá občerstvovačka v Ostravici, házíme do sebe polívku a další klasiku z nabídky.

Svítá. Vidím, že Petr vypadá jak na CzechTeku po třech dnech na tripu, zorničky, které by mu záviděl kocour ze Shreka, umocňuje to gelem a pádíme dál. Opakující se scénář až do Čeladné nam nyní zpestřují Petrova žena Míša a maminka Barbara. Jsou úžasné a zasloužily by metál za pomoc a odhodlání nám fandit!!! :-* Do toho se k nám přidává kamarád sporťák Michal Janeta, který svými vtípky baví nejen nás ale i okolí.

Sil ubývá, ale stále hrdě bojujeme. Hurá, jsme na Radhošti! Petr popisuje, co všechn si zrovna ublinknul do pusy – polívu, banán, meloun, kofolu…:-D Už to máme za pár, díky holkám víme, jak na tom jsme a tak naše postupné atakování sportovců se zelenou páskou měníme téměř na fanatismus. Dobíháme páry a radost, kterou máme, když víme, že je to parta, co běží také long, dáváme hlučně znát. 😀

Přichází Javorník. Víme, že už nejsou síly, ale co když je před námi ještě někdo?! Běžíme, makáme, zapínáme TURBOBOOST, běžíme co nám síly stačí. Předbíháme z Javorníku balík lidí, kde v eufórii téměř řveme… Všichni mají zelenou pásku! Utíkáme, ohlížíme se…nemůžou nás dohnat. Petr kleje, je na hraně,Michal kleje, nemůže, já sice kleju, ale ještě trošku můžu.

CÍL! Je to tu!! Moderátor zvolává název našeho teamu a informuje nás o vybojované deváté pozici. Cože? 9?! Do poslední chvíle jsme mysleli, že jsme 10.!!! Dávám Petrovi pusu. Jsem na něj, na nás a na všechny moc pyšný, hrdý!!! Plán dát B7 pod 17 vyšel nad očekávání!! 16 hodin a 20 minut!

Dali jsme to!! Prostě bomba závod!!! Sedáme ke kašně, namáčíme nohy a klopíme do sebe jedno pivo za druhým… B7, příští rok zase!!!
—Tomáš Novák

Tak já bych se v první řadě chtěl distancovat od těch alkoholiků. Prostě jako většina sportovců se za dobrý trénink občas za odměnu zaleju, abych vykvetl o to hezčejší, žejo! Jen hold trénuju na denní bázi. 😀

No a k závodu? Hele, bylo to super a šlo to podle plánu. Před akcí jsem nám vykalkuloval excel s mezičasy na ambiciozních 16:30’, ten jsme celou dobu dodržovali a nakonec předběhli o 10 minut. Sice s mou citelnou špátenkou mezi Čeladnou a Radhoštěm, ale pořád jsme šli jako hodinky. Můj vlhký sen byl jakýkoliv výsledek pod 17 hodin s tím, že když to vyjde, už kapitolu B7 uzavřu.
Šel jsem popáté a konečně dostal příležitost ukázat, jestli a co ve mně vlastně je. Svezl jsem se na Tomášově (a Michalově) perfektním táhnutí a s výsledkem jsem nadmíru spokojen!! My ten den mohli udělat čas pod 16 hodin nesednout si na 5 minut na louce na Colu apod.; Tomáše samotného bych tipoval k 15 hodinám, snad i líp.

Na přelomu dubna/května jsem si moc hezky vymknul kotník (který dodnes nesplasknul) a od té doby trénoval jen na kole. 4 měsíce. Když pominu symbolickou desítku na Valašském hrbu (kde jsme měli s Tomášem finišovat přípravu společným dlouhým závodem), začal jsem běhat na dovolené 3 týdny před B7: Po prvním 10kilometrovém placatém běhu kolem pobřeží jsem 3 dny neuměl sejít ze schodů. Došlo mi, že mám 20 dnů na to, abych začal trénovat na samotný trénink!! Protože co mi s nohama udělají hory, když tohle mi udělal asfalt?! Zatnul jsem zuby, po dovolené zhubnul rychle 3 all-inclusive kila a zakousnul se do toho… O tenhle odstavec víc si letošního výsledku cením já osobně. A jdu zase na to kolo… 😀

Díky Tomášovi!! (Sám jsi vypadal jak na Czechteku! 😀 ), Michalovi, Míši (nejvíc za pochopení, že odpoledne trávím v pohybu někde venku) a mamce!! 🙂 Byl to fajn den!
—Petr Štverka

Sabina Ivančáková + parťák Jirka

Jejich tým [664] “Lucky trek” se umístil v kategorii Short celkově na 51. místě, v kategorii Mix do 35 let se umístili na pódiovém 3. místě. Čas 17:54’. Z Kubánkova šla Sabina Ivančáková.

B7 – výzva, která pro mne byla pár let zpět naprosto nemyslitelnou. I přesto jsem ji absolvovala loni poprvé, v dešti, v hnusu a zapřísáhla jsem se, že už nikdy! Přišel leden, otevřely se registrace a představa, že bych to zkusila znova a pokusila se o zlepšení času, byla více než lákavá. Registrace proběhla úspěšně a trénink mohl pokračovat, tentokrát s jasným cílem.

Přišel den D, hodina H a s parťákem a dalšími x tisíci lidmi jsme čekali natěšeně a netrpělivě, až nás pustí do kopečků. Odstartováno, vyběhnuto… A v pořádku doběhnuto!

Co mám říkat, byla to makačka, občas to bolelo, ionťák si nějakou dobu určitě nedám, ale ta euforie z běhu, seběhu při východu sluníčka a krásné výhledy na vrcholcích to vše přebije a už teď vím, že příští rok musím běžet znova! Atmosféra úžasná, lidi skvělí, počasí lepší být nemohlo. Beskydy jsou krásné a pohybovat se v nich je radost! Doteď nechápu, kde se v člověku bere ta síla a odhodlání, zrychlit i po 70 km na maximum a vybíhat i poslední kopec (šlo o bednu! :-D), ale jsem strašně vděčná za to, že jsem si tohle mohla vyzkoušet a vydat ze sebe maximum. Po doběhu máte pocit, že teď zvládnete už cokoli. 🙂 Těžko se to vysvětluje těm „bláznům“, co pro tohle nemají pochopení… Ale MY „NORMÁLNÍ“ si rozumíme, že ANO? 🙂
—Sabina Ivančáková

Jan Damek + parťák Petr

Jejich tým [1546] “seda” se umístil v kategorii Short celkově na 116. místě, v kategorii Muži do 35 let se umístili na 23. místě. Čas 19:39’. Z Kubánkova šel Honza Damek.

Moje první B7 a hned pod 20h. Proč? 😀

O Vánocích jsem byl u známých a manžel kamarádky říká, že by šel B7. A já na to, tak proč ne, máš parťáka? Neměl. A tak jsem našel parťáka, který žije v Nymburce, tedy v naprosté rovině! Setkali jsme se ve středu před B7 na dobrém obědě a probírali taktiku. Do kopců pomalu, z kopců se uvidí. Den závodu a my tam stáli a čekali, co se bude dít. Nikdy jsme spolu nebyli na kopci a nevíme, co od sebe čekat. Ale motto je jasné: Dát to!

Naše první zkušenost s B7! Dáme to? Nedáme to? Moc jsme toho nenatrénovali, tak jak to půjde? První kopce celkem letíme, taktika o tom, že se budeme šetřit, se rozplynula jako pára nad hrncem a máme novou taktiku – jít do toho naplno a být co nejrychlejší, protože jinak na trati umřeme!!! Na Krásné potkáváme Peťu s Tomem (tedy matadory a Peťa vypadal překvapeně, co tam dělám já :-D), vycházíme o chlup dřív, ale opět letíme a kluci nás dohánějí až při seběhu z Lysé (vypadali překvapeně, že nás potkali až při seběhu). Potkáváme se opět na Ostravici a říkáme si, že sice jdeme short a kluci long, ale my jsme netrénovali tolik (ani ze čtvrtiny), co oni, a jak to, že jsme tady ve stejný okamžik? Co se děje? Kdy přijde krize? Nicméně, makáme dál, Smrk, Čertův mlýn a ani neuvažujeme o tom, že bychom dali zkratku! Parťákovi odešlo koleno, ale jdeme dolů do Ráztoky, protože když už, tak NAPLNO! Pindula a přichází krize na nás na oba, ale nevzdáváme to a pořád šlapeme, vyšlapeme na poslední kopec a z kopce nás předbíhají teamy, které jsme dávali a předbíhali na Lysou a Smrk…je to trochu smutné, ale naše heslo se změnilo: Musíme to dojít. Říkáme si, že už to nikdy nepůjdeme! Nicméně poslední seběhy dokonce běžíme! Nevím, kde se ta energie vzala, ale skutečně sbíháme, i když to strašně bolí! Do cíle opět běžíme! A jsme v cíli! Naprosto hotoví, ale první zkušenost s B7 a s parťákem a my si to dáváme za 19 hodin 39 minut a to na krásném 23. místě v kategorii muži do 35 let ze 150 teamů? WTF?!

V neděli se potkáváme na obědě u svíčkové, oba dva sotva chodíme, ale říkáme si, že by příští rok znovu? Vše zlé zapomenuto a co bude v roce 2019? Uvidíme se na startu i s vámi?
—Jan Damek